01. 10. 2011 | J. Uhl | 4682x | 0

Rozhovory, článkyRozhovory

V cíli jsem žádné myšlenky nepotřeboval. To byla prostě euforie

V cíli jsem žádné myšlenky nepotřeboval. To byla prostě euforie

text:  Tomáš Macek (MF DNES)

Po závodě měl nízký tlak, zimnici a dostal od lékařů ve stanu hned za cílem kapačku. Především však byl Dan Orálek přešťastný. Při své premiéře ve Spartatlonu obsadil 5. místo. Tak vysoko tu nikdy žádný Čech ani zdaleka neskončil.

Takže vaše hodnocení teď může znít jen: mimořádná spokojenosti?

Určitě. Ve stavu, v jakém jsem byl v noci během závodu, jsem rozhodně neočekával, že se mi povede takový výkon.

V jednu chvíli to tehdy vypadalo, že vypadnete z první desítky. To když jste se propadl ze 7. na 9. místa a na záda se vám tlačili další dva Němci.

No to jo. Ale pak jsem si řekl, že to musím rozběhnout ostřeji, abych neusnul - s tím, že uvidím, jak dlouho to tempo vydržím. Překvapivě jsem ho vydržel hodně dlouho. Zvlášť když uvážím, že jsem v tu dobu běžel jen na vodu.

Jaké pocity vám potom táhly hlavou, když jste se v cíli dotkl rukou sochy krále Leonidase?

Euforie. Žádné myšlenky jsem v tu chvíli nepotřeboval, nad ničím jsem nepřemýšlel. Prostě jsem tam byl. To je absolutní chvilka. Bylo to i vítězství sám nad sebou, maximum, co jsem v tuhle chvíli dokázal. A obrovská odměna za utrpení, jaké jsem v noci měl. V té chvíli se mi pozitivně vrátilo vše, co jsem celou dobu musel překonávat a čeho jsem měl plné kecky.

Kdyby se vás hned v cíli zeptali, jestli za rok poběžíte znovu, co byste řekl?

Lepší je zeptat se za dva dny. Ale dneska byla ta euforie taková, že bych o tom i přemýšlel. Tenhle závod potřebuje, abyste s ním měli zkušenosti, vědět kde co je. Pak se vám běží líp. Já ho běžel teprve poprvé.

Kolik dní teď nechcete běhat vůbec?

Budu mít týden dovolenou, takže asi moc běhat nebudu. Ale jinak jsem schopný jít se už druhý den po závodě zase proběhnout, ono to zlepšuje regeneraci. Mám po závodě oteklé nohy a jakmile se proběhnu, zlepší se to. I když to zpočátku není pořádné běhání, ale jen pajdání.

Kdy jste měl na trati Spartatlonu největší krizi?

Když mi bylo špatně od žaludku na začátku stoupání (kolem 135. km). A pak když se mi chtělo v noci strašně spát.

Jak moc se vám zavíraly oči?

Za chůze i za běhu. Motal jsem se po silnici. Blížilo se to k mikrospánku.

Ale ještě horší byl stav vašeho žaludku, ne?

To byla absolutní nevolnost. Bylo mi špatrně, kdykoliv jsem cokoliv vypil nebo snědl. Vzal jsem si třeba dvě lžičky polívky a začlo se mi chtít zvracet. Mám tyhle problémy se žaludkem často. Ale zatím jsem nepřišel na to, jak s nimi bojovat. Dneska jsem zvolil variantu, kdy jsem přestal jíst a pil jen vodu - a šlo to.

Stalo se vám už, že jste takovou porci kilometrů odběhl s takovým malým množstvím jídla?

Nevím. Neumím si to teď zpětně promítnout. Ale myslím, že nestalo. Nikdy.

Přesto: byl to závod jako sinusoida? Stavy deprese střídaly i chvíle euforie, říkám to správně?

Přesně tak. Konec už byl vydřený, ale i při něm se mi mísily chvíle, kdy mi to běželo docela dobře a kdy to bylo naopak na hranici.

Jak vám pomáhalo, že jste ke konci předbíhal soupeře?

Strašně. To je nejlepší doping.

A když konečně ráno vyšlo slunce?

I to moc pomohlo. Předtím večer, když se ochladilo, bylo to příjemné. Ale noc obecně nemám moc rád a vždycky s ní bojuju. Těšil jsem se, až slunce zase vyjde.

Pak jste z kopce uviděl Spartu. To už se snad ani nedalo nedoběhnout, že?

Pak už jsem do toho šel naplno a doufal, že vydržím. I když jsem věděl, že mi klidně může dojít pár metrů před cílem...

Reportáž z celého průběhu závodu zde

Přidat komentářKomentáře (0)


Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.