04. 07. 2011 | J. Rendl | 3261x | 0

Rozhovory, článkyRozhovory

Rozhovor s Michaelou Dimitriadu

Rozhovor s Michaelou Dimitriadu

text: Josef Rendl

Michaela Dimitriadu, vytrvalkyně ve žlutém bavlněném triku, známá z mnoha závodů a nedávno třeba bronzová češka na PIM maratonu. Za sebou má úctyhodných 36 maratonů a mnoho závodů na 12 a více hodin. Držitelka několika českých ultramaratonských rekordů. Do podolské restaurace, kde jsme si povídali, přiběhla s batohem na zádech, dala si tonik a odběhla zase dál. Ochotně se podělila mimo jiné o dojmy z tratí na ultra distancích, o své běžecké minulosti a sportovních plánech. 

Jak ses dostala k běhu jako takovému a potažmo až k ultra závodům?

Běh mě dlouho nic moc neříkal, na základce mě ani nebavil. Svůj první maraton jsem běžela v roce 1996,od té doby jsem běhala, ale pouze závody. Trénovat a běhat i mimo závody jsem začala až s kamarádkou, která hrála závodně squash a přála si zaběhnout maraton. Netroufla si ho běžet z voleje a tak jsme spolu začaly běhat a trénovat. Dohoda zněla, že já s ní natrénuju na maraton a Ilona mě naučí hrát squash, jednalo se o rok 2000.

Vzpomínáš si na svůj první maraton?

Ano a to velmi dobře. Já to mám tak trochu otočené. Ještě dávno než jsem vlastně s tou kamarádkou začala běhat, jsem se s jedním kolegou Michaela Dimitriaduvyhecovala, kdo uběhne pražský maraton .Bylo to zhruba týden před závodem, koupila jsem si číny za tři stovky  a šla si tak jednou dvakrát předtím lehce zaklusat. Těžko se mi zapomíná na onen třicátý kilometr na Strakonické, kdy jsem myslela, že snad ani nedojdu do cíle. Nakonec jsem to nějak dopajdala v čase čtyři a půl hodiny. Sázku jsem vyhrála a pak zase rok neběhala.

Jsi držitelkou několika českých rekordů na ultramaratonských distancích. Co pro tebe rekordy znamenají?

Rekord mi udělá samozřejmě radost, ale v závodech mi jde daleko víc o překonávání vlastních hranic a posouvání osobních rekordů.

Máš velmi nečeské příjmení, odkud jsou tví předkové?

Oba rodiče mají hluboké rodinné kořeny v Řecku, odkud uprchli kvůli občanské válce a usídlili se tady v Praze.

Nedávno se do Česka dostala „bible“ běžců na dlouhých tratích "Ultramaratonec" od Američana Karnazese. Jak se ti kniha líbí a kdo je tvůj vzor?

V knize Ultramaratonec je mnoho statí, které jsou strašně dojemné a milé, ke kterým se velice ráda vracím, ale jako celek mě kniha úplně nenadchla.Na můj vkus tam autor hodně popisuje, jak ho všechno bolí a pálí. Pro mě je ultramaratonský běh především o pocitech lehkosti, jakéhosi vznášení se a radostné svobody. Netvrdím, že to mnohdy nebolí a to velmi, ale radostné pocity převažují. Mám ráda řeckého běžce Janise Kurose, ale vzor jako takový nemám. V životě znám spoustu lidí, kteří jsou mi vzorem svým přístupem k životu.

Závodíš za Želvička team, mohla bys k tomu něco říct? Máš nějaké sponzory?

V roce 2001 jsem běžela štafetu na 12hod, kterou pořádal T.Rusek v Brně a ve štafetě jsem byla s mojí kamarádkou Lenďou, od které jsem dostala keramickou želvičku. Název našeho týmu, keramická želvička i žlutá běžecká trička je jejím dílem, za což jsem moc a moc ráda a samozřejmě dodnes hrdě za Želvička team běhám.Sponzora jsem nikdy žádného neměla, vybavení také moc neprožívám, boty na supinaci nebo pronaci vůbec neřeším. Důležité jsou pro mě speciální termoplastické vložky od pana Maška.

Co tvůj trénink?

Už skoro 20 let pracuji jako obchodní referentka v prodejně s léky v Hostivaři. Téměř každý den tam běhám z Holešovic 16km. Někdy běžím i zpátky, ale většinou jezdím MHD.

Při této kilometráži musí dostávat nohy a celý pohybový aparát pěkně zabrat. Co zranění?

Bohužel se mi moc nevyhýbají. V roce 2008 jsem měla únavovou zlomeninu křížové kosti. Stalo se to po 48h závodě v Brně, kdy jsem si sedla, podivně mi křuplo v zádech a bylo vymalováno. Měla jsem kvůli tomu celkem dlouhou pauzu. Vloni jsem podstoupila operaci menisku pravého kolene. Teď je to zatím celkem v pohodě, tak to musím zaklepat.

Během ultra závodů se v člověku dějí různé věci. Zažila jsi něco neobvyklého o co by ses chtěla podělit?

Orálek a Dimitriadu70% úspěchu při ultramaratonech je v mysli běžce, zbytek závisí na jeho fyzické připravenosti. Při závodě na 72h na Kladně jsem měla halucinace, kdy jsem vedle sebe viděla běžet úplně stejnou postavu ve žlutém triku, jako já. Říkala jsem jí, ať jde pryč a ona byla pořád u mě. Pak jsem si šla chvíli lehnout a říkala si, že jestli nezmizí, jsem zralá na Bohnice. Naštěstí byla po probuzení pryč. Většinou přemýšlím o úplně obyčejných věcem, co se mi třeba v nedávné době povedlo, vnímám a povzbuzuji ostatní borce. Nemám moc ráda závody, kdy jsem několik desítek hodin jen sama se sebou, ale i to se dá zvládnout.

Jaké jsou tvé plány do sezóny?

Hlavně se snažit žít klidný a spokojený život. Běh mi k tomu hodně pomáhá, mám ráda pocit svobodného pohybu a uvolnění. Co se týče sportovních plánů, mám trochu obavy z velkého plánování. Ráda bych běžela 24h na Kladně a potom MS na 100km v Holandsku, kam se mi podařilo nominovat na MČR na 100km v Plzni.  Na podzim bych chtěla běžet nějaký maraton, třeba Benešov u Semil nebo Stromovku.

Co bys vzkázala čtenářům našeho webu?

Ať se jim daří uběhnout tolik kilometrů, kolik chtějí. Ať se jim plní cíle v osobním i sportovním životě a ať je pro ně běh radostí a ne rutinou.

Přidat komentářKomentáře (0)


Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.