21. 07. 2011 | J. Uhl | 3346x | 0

Rozhovory, článkyRozhovory

Drsný terén je mi příjemnější než silnice

Drsný terén je mi příjemnější než silnice

text: Pavel Máša, připraveno ve spolupráci s časopisem RUN

Rozhovor s Romanem Skalským, našim vynikajícím vrchařem.

Nedávno jste řekl, že hostivařský kros (závod je součástí SALOMON Running Cup, den závodu 8.10.2011) byste pojal i jako přípravu na Velkou Kunratickou. Myslíte, že se k tomu hostivařská trasa hodí?

Já to tam neznám, ale údajně je ta trať podobná právě Velké kunratické, která se běží za měsíc po Hostivaři. Ono to je u mě s Velkou kunratickou tak, že se každý rok připravuji s tím, že bych zase chtěl běžet na čas 11:30 nebo podobně, protože jsem tam už měl čas 11:20. Ale sezona je vždycky tak dlouhá, že „dozávodím“ do poloviny října, a pak se vyloženě přemlouvám, abych ještě vydržel.

Kunratická je pro mne motivací, ale vesměs jsem tou dobou už tak unavený, že nakonec ani nepřemýšlím o výsledném čase, ale soustředím se prostě na to, abych vůbec nějak běžel. Když například prší, tak je to hodně těžké, a místy musím lézt po čtyřech.

 Na krosy a „kopečky“ se připravujete výhradně v terénu?

Ono to je komplikovanější. Původně jsem začínal na dráze, pak jsem dost běhal silniční závody, nyní jsem se přeorientoval na terén. Jde o to, že s věkem se ztrácí rychlost. K tomu, abyste měl rychlost, musíte běhat i na dráze, i na silnici. Musíte trénovat speciální tempo a ten trénink dost bolí.

Já běhám dvacet let a vím, že se už nebudu zrychlovat. Ale stále mohu rozvíjet vytrvalost a sílu. Navíc trénovat a závodit v terénu a přírodě je daleko příjemnější a snazší než se „trápit“, jak už to teď vnímám, někde na stadionu nebo rovné silnici; trénovat tempa a úseky. Pro porovnání časů je samozřejmě směrodatnější silnice, ale terén je pochopitelně příjemnější.

Pokud ovšem chcete běhat v terénu s těmi nejlepšími, tak stejně musíte do přípravy zařadit i silnici. Já například nyní absolvuji speciální úseky, abych byl rychlý i v terénu. Světová špička je prostě rychlá: například několikanásobný šampion Jonathan Wyatt má desítku pod osmadvacet minut a svou rychlost díky tomuto solidnímu základu přenesl i do terénu.

Jak vypadá váš trénink rychlosti?

Využívám k tomu úseky, které vypadají například následovně: nejprve dva úseky na jeden km po sobě, pak dva kilometry a končí to opakováním dvou kilometrových úseků. Kilometr běhám asi za 3:04, dva kilometry v čase 6:10. Mezi jednotlivými úseky je vždy asi dvouminutová pauza na vyklusání.

Dříve, když mne trénoval Ivan Uvízl, který je pro mě dodnes „pan běžec“, to bylo náročnější. Říkal, že kilometrové úseky jsou pro lidi, kterým se nechce trénovat. Podle něj musí běžec, který chce být opravdu dobrý, trénovat dvou- a tříkilometrové úseky. Je pravda, že kilometrový úsek je ještě především na rychlost, teprve až dvoukilometrový nebo tříkilometrový trénuje tempovou vytrvalost. Velice se to hodí hlavně při desítkách nebo patnáctkách.

Mnoho lidí vyběhne rychle, ale po takových dvou kilometrech „zvadnou“. Závodník, který trénoval tempovou vytrvalost, ale dokáže běžet téměř celý závod rovnoměrně. Pan Uvízl mi k tomu říkal, že kilometrový úsek za tři minuty je takový „denní chleba; to prostě musí odsejpat, to není žádná rychlost“. Dříve to platilo i pro mne, ale teď jsem už prostě pomalejší.

Martin Dvořák z pořadatelské agentury SportGroup.cz, která Salomon Trail Running Cup zajišťuje, je přesvědčen, že u těchto krosů půjde o „skutečně tvrdý terén s velkým převýšením“. Jak moc tvrdé to asi bude?

Sám jsem zvědav, jak bude celý letošní Salomon Trail Running Cup vypadat. Posoudit jeho náročnost se dá až po doběhu. Obecně je ale pravda, že u nás nemáme například skutečně velké kopce. Většinu běhů do vrchu u nás zvládnete celkem v pohodě za půl až tři čtvrtě hodiny.

Oproti tomu například závody v Itálii jsou, lidově řečeno, „prasárna“. Podobně drsné trasy se snaží stavět i v Německu. Nedávno jsem byl na závodě v Bavorsku, který jsem už znal. Je to na 4,8 kilometru s převýšením 830 metrů. Pořadatelům se ale i to zdálo letos málo. Dříve byl poslední kilometr poměrně lehký, letos to ale organizátor vedl cestou necestou, napříč lesem a ještě se muselo přelézat jakési ohrazení. A to už byl skutečně extrém.

V Itálii jsou speciální závody, kde vyběhnete na horu a z kopce se běží „šusem“ – pokud je tam silnice nebo třeba nějaký příkop, tak je prostě přeskakujete; závody sice trvají také asi půl hodiny, ale to už se nám na posledních pěti stech metrech zdá, že to nemůžeme dojít. U nás jsem podobný závod ještě neběžel.

Extrémnější a zajímavý je v tomto směru nejspíš hlavně Adrenalin Cup. Jinak, když v Česku jdete nějaký kros třeba i na podzim, je to sice na sněhu a na blátě, ale i tak to ve srovnání se zahraničím žádné extrémy nejsou. Otázkou také je, kolik lidí by extrémní akce lákaly.  

Medailon - Kdo je Roman Skalský?

Pochází z Lomnice nad Popelkou (narozen 1975), kde začal jako junior závodit za místní TJ. V současné době žije, pracuje a trénuje v Mariánských Roman Skalský foto Filip HabartLázních. Je reprezentantem České asociace extrémních sportů, členem Salomon Teamu, spolu s nímž získal v roce 2010 vítězství při štafetovém závodě Adrenalin Cup.

Roman Skalský byl juniorským mistrem Evropy v bězích do vrchu (družstva), individuálně získal na ME dvakrát bronz. Čtyřikrát zvítězil ve Velké kunratické, v roce 2001 byl členem vítězného českého týmu při extrémním závodě Dolomitenmann, v roce 2006 byl druhý ve světovém poháru. Pravidelně se účastní vrchařských závodů v zahraničí.

Letos se účastní nového běžeckého seriálu Salomon Trail Running Cup.

Přidat komentářKomentáře (0)


Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.