25. 09. 2011 | J. Uhl | 2864x | 0

Rozhovory, článkyPerličky

Jak jsem se neutopil...

Jak jsem se neutopil...

text: Jan Hlavička

Za devatero horami a devatero oudolími, před mnoha a mnoha lety, kdy naše báby byly ještě na houbách, se po posázavských lesích proháněla vlčice jménem Ančice. Pověst o ní dala vzniknout jménu vesničky střediskové, která je každoročním místem setkání triatlonových závodníků z blízka i přespolních.

6. srpna 2011 se konal 22. ročník Vlkančického triatlonu za účasti některých českých reprezentantů, celebrit a místních borců. Nepatřím ani do jedné kategorie. Jednak proto, že zatím nejsem cele Brit, a také kvůli tomu, že jsem dosud považoval triatlon za příliš velké sousto. Hlavně však z důvodu svého patologického odporu k vodě, který se již ve druhé třídě projevil získáním potupného diplomu v kategorii „želvička“, což znamenalo, že jsem neuplaval ani 25 metrů. A já tolik chtěl „kapříka“! Už jsem po něm tenkrát sahal a nebýt zrádné protivlny, která mne nekompromisně poslala na dno bazénu, možná bych dnes uměl i něco jiného než prsa, rozuměj trochu lepší čubu. Ale nechme psychoanalýzy…

Horská "Ukrajina"

Dopoledne se vyřádila děcka na místním bazénku a superkrátkých tratích, zatímco odpoledne byl sraz pro dospělce na hrázi rybníka, ve stínu lip a všeobjímající vůni pečených klobás.

Stojím na hrázi mezi stovkami závodníků a diváků, pro samá kola už není kam se hnout. Každý hledá co nejvýhodnější místo k převlékání a startu na cyklistickou část. Je dusno, bouřkové mraky slibují pěknou povodeň. Sázím se s kolegou z práce, jestli pojedeme v lijáku. Okolo stojí muži a ženy v mé kategorii - mezi 30 a 40 lety - a vzbuzují ve mně pochyby, jestli jsem přeci jen neměl zůstat doma.

Kola od sedmdesáti tisíc výš a i jinak profesionální výbava, sportovci s obvodem bicepsů jako já kolem stehna, hoši s nápisem CZECH TEAM a VINOHRADSKÉ ŠLAPKY na trikotu. Kromě obligátní obavy z utopení (nikdo mi nebude tvrdit, že vodníci nejsou!) se přidává i strach z blamáže. No, pane jo! Možná jsem měl přece jen letos párkrát hupsnout do bazénu a projet se na kole. Jen se tak mezi chmurnými myšlenkami podívám přes rameno na svoji čtrnáctikilovou horskou ukrajinu, která má z nepochopitelných důvodů na rámu napsáno SCOTT. Ale co. Je to dobré kolo, snad jen na triatlon trochu nevhodné. Nakonec jsou tu i lidi se skládačkou a vidím i jednu koloběžku. Takže vlastně patřím k průměru.

Voda se vaří...

Závod je i přes amatérský ráz velice dobře připravený. Organizace šlape jako hodinky a pár minut zpoždění nikomu nevadí. Není kam spěchat, máme prázdniny. Hlavní organizátor a spíkr, když už závodníci lezou do vody, ještě jmenovitě kontroluje, zda nikdo nechybí, což je u podobných akcí vskutku vzácný úkaz. Jeho oblíbeným výkřikem po startu je: „…a voda se vaří, přátelé!“, což se po pátém opakování stává jakýmsi zaklínadlem pro zdar celého podniku.

Vlkančický triatlonZávod veteránů na poloviční trati jasně rozděluje účastníky na ty, kteří si přišli zasportovat, a na ty, kteří když nevyhrají, tak „ale vážně budou naštvaní“. Při sesedání z kola na hrázi se v úvodu do běžecké části několik pánů středních let na kluzké trávě málem zřítí zpět do rybníka v podivné touze zopakovat si plování. Myslím, že zchlazení hlavy by také přišlo vhod. I když s mírným odstupem chápu jejich zápal…

Přesně ten, který mi o půlhodiny později chybí při sestupování do kalné vody v hustém dešti a triatlonovém obleku, jenž můj vtipný kolega Richard překřtil na gay-trikot. Klepeme se zimou, z nebe padají obrovské kapky a jeden z borců si posteskne po dobře ogrilované klobásce a pivu. Já mám jiné starosti. Přemítám nad teoretickou možností napadení útočnou štikou na hloubce za druhou bójkou.

Nešahej mi na zadek

Výstřel! Po dopadu do vody dostávám první sérii kopanců do obličeje, ledvin a několik bahnitých vln mi znemožní pořádně se nadechnout. Po dvaceti metrech marného hledání skuliny mezi závodníky přecházím volně ve šlapání na místě, aby už mě nikdo nedržel za nohu a nešahal mi na zadek! No, zatím super závod. A voda se vaří, přátelé!

U první bójky je pořádná zácpa, u druhé je už pole pořádně roztažené. Je mi jasné, kam se svým plaveckým uměním patřím. Nad hladinou se mezitím v průtrži vytvořila několikadecimetrová vrstva aerosolu, ve které se nelze dostatečně okysličit, takže se vlastně všichni těch 400 metrů dusíme. Konečně kolo! Vylézám z vody a říkám si, že bych měl volným krokem zamířit spíše ke kiosku.

Překvapivě nejsem poslední, kdo doplul, snad jen díky přílivu ke břehům kačáku. Specialistů, kteří ze tří disciplín umějí pouze bušit do pedálů je nicméně většina. Sice jsem se svým horským kolem první, ale všechny silničky mě pozvolna míjejí a nechávají napospas lijáku, který splavuje bahno na cestě do Sázavy. Pro dešťovou oponu stopu spíše tuším, než vidím. 12 kilometrů ve zvlněném terénu rychle uběhne, a tak si trčícího drátu ze zadního kola všimnu až po závodě.

Hlemýždi

Konečně! Moje disciplína. V prvním kopci běhu na 4 tisíce metrů, kde většina závodníků přechází do chůze, chytám druhý dech a za rachotu prasklých krunýřů na cestě se poflakujících hlemýžďů beru jednoho za druhým. Po půlhodině bezútěšného boje ve vodě a na silnici se mi začíná dařit. Trochu pozdě, ale zvedne mi to náladu. Závěr závodu se odehrává za mocného povzbuzování publika, a tak ve sprintu míjím nešťastníky, kteří jsou o kolo pozadu. Krásné 16. místo!

Blahopřeji sám sobě, že jsem první triatlon vůbec přežil ve zdraví, a jdu si převzít velmi vkusný hrníček na kakao v barvě okrové s modrými puntíky.

Přesně takový jsem si vždycky přál!

PS.: Plán na zimu
a) koupit silniční kolo (100-150 tisíc, kdo by to počítal?)
b) získat „kapříka“, později zaútočit na „delfínka“
c) nechat si projít hlavou, jestli nestačí umět trochu běhat...

Přidat komentářKomentáře (0)


Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.