23. 09. 2011 | T. Šponar | 2372x | 0

Rozhovory, článkyPerličky

Beat the Heat

Beat the Heat

text: Tomáš Šponar

Kdo sledoval NBA finals 2011, ví dobře, že se tahle hláška stala hlavní zbraní texaských fanoušků během monumentální basketbalové bitvy, v níž Dallas Mavericks bezmála zázračně přetlačili aroganci super hvězd z Miami Heat.

Beat the Heat. Rytmický slogan se jakoby obloukem a ozvěnou vrací přes Atlantik a je po ruce. Tentokrát běžcům v české kotlině. Musíme si ho ovšem přeložit maličko jinak a po našem – Natřete to vedru! Přesně tohle zvolání se nám může hodit ve chvíli, kdy už jsme s vedrem vlastně nepočítali, ale stejně s ním máme co dělat. Podobně jako v těchto dnech na prahu podzimu 2011.

Porazit teplo. Úkol na první pohled možná snadný, ale nakonec vlastně hodně záludný. Vždy když se vzduch nad asfaltem tetelí v třiceti stupních, stojí za to připomenout trefný výrok jednoho z klasiků, sportovního lékaře a autora Tima Noakese: „Bežec začátečník může překonat určitou distanci, nikdy ale nepřemůže vedro“.

Ano, teplo je hodně zavilý nepřítel a není rozhodně připraven vzdát se jen tak zelenáčům. Jenže, a tady jsme u prvního vcelku zažitého omylu, vedro nehubí zdaleka jen bežecké geenhorny. Ti jsou samozřejmě připraveni vyrazit na závody, ale i do obyčejného výklusu s vražedným entusiasmem. Kolapsy se nicméně nevyhýbají ani velkým hvězdám.

Je to právě Noakes, který ve své legendární Lore of Running připomíná nehody takových es, jakým je například Alberto Salazar. Elitní coach a americká superstar dlouhých distancí si dokázal uhnat pořádný úpal „jen“ na dvanácti kilometrové trati.

Právě podobné události obrátily pozornost expertů k termoregulaci běžců na krátkých distancích. Řada z nich pak došla k závěru, který kácí další mýtus kolem horka a běhání, a tím je představa, že vedro nejvíc ohrožuje atlety na maratónských a delších tratích. Jsme-li ochotni připustit jen malou zkratku, můžeme říct - opak je pravdou.

Vysoké teploty jsou nejnebezpečnější pro běžce na krátkých a středních tratích, zhruba od 5 kilometrů po půlmaraton, ve vzdálenostech, na nichž se buď zcela nebo po významnou dobu snaží udržet v tempu, které se sune k hranici osobního maxima. Princip selhání je pak hypoteticky takový, že centrální nervový systém, kterému se nedostává efektivního chlazení, nejdříve vysílá varovné signály v podobě bolesti a nevolnosti. Později postupně vypíná důležité okruhy v těle. Nezřídka se podvědomí přetlačuje s vůlí a běžec - připravený bojovat stůj co stůj, leží bezmocně na rozpálené silnici.

Otázky účinné obrany v boji s vedrem přesahují vysoko rozměry jednoho článku, ale jestli jsme u mýtů, pak dostatek tekutin není a nemůže být ani zdaleka jedinou zbraní. Pokud schází kvalitní a delší aklimatizace v řádu dní, pokud se těsně před výkonem zbytečně vystavujeme vysokým teplotám, pokud samotný běh startuje při kumulující teplotě vprostřed dne, pokud zvolená trasa vede prostředím, které tepelné záření znásobuje, pak nemusejí pomoct ani hektolitry vody.

Nakonec by se tak mělo říct – Natřete to vedru hlavou! Každý, kdo běhá ví, že čas od času člověk, veterány nevyjímaje, hlavu ztratí a zatlačí. Tak to prostě chodí.

Hlavu by proto určitě neměli ztrácet pořadatelé běžeckých podniků a to se vždycky nedaří. Zejména s tím, jak zájem o běhání globálně roste. Jak píše Tim Noakes: „Organizátoři si často nejsou vědomi rizik a dokonce ani nezajistí přítomnost vyškoleného zdravotnického personálu, což může mít potenciálně katastrofální následky.“ To je mimochodem závěr, starý nejméně třicet let a je pomalu vlastně načase, aby se začal prosazovat. 

Přidat komentářKomentáře (0)


Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.