23. 06. 2011 | J. Uhl | 3388x | 0

Běžecká okénkaOkénko do blogů

Ultra běžec se musí naučit trpět

Ultra běžec se musí naučit trpět

text: Daniel Orálek,blog: http://ultra.cipi.cz, foto: http://www.nvv.be/

Letos na jaře jsem dostal pozvánku od pořadatelů na slavný běh Nacht van West-Vlaanderen v Torhoutu (NVV), který se běžel jako Mezinárodní mistrovství Belgie na 100km. Chtěl jsem tam, tak trochu napravit reputaci z mého první vystoupení na tomto závodě na MS před třemi roky.

Mráčky na obloze...

Cesta proběhla bez problémů, ubytováni u Coolemanových jsme s GPSkou našli ráz - dva. Všechno bylo dobře až na dvě maličkosti - po každém jídle mě trochu tlačil žaludek a nohy při klusání byly hrozně těžké. NVV mělo letos jednu specialitu a to, že běžce na 100 km mohl po uběhnutí maratonu doprovázet cyklista. V mém případě se nabídl Rik, co by pozorný hostitel, že pojede se mnou i na kole.

Noc ve Flandrech, zdroj: http://www.nvv.be/Na startu vzhledem k tomu, že jsme startovali společně s maratonci, byl docela velký dav lidí. Naštěstí nikdo nereptal, když jsem před startovní čárou přelezl plůtek, abych nemusel startovat někde na chvostě. První kilometr byl pochopitelně poněkud přepálen - asi 3:30. Za brzdil jsem a nechal zmizet skupinu maratonců, abych se připojil k ultramaratoncům.

Zas tak moc jsem si nepomohl, protože skupinku vedl Ukrajinec Holovnicky v tempu kolem 3:45 až 3:50. Ve skupince kromě jednoho až dvou maratonců byl taky Pieter Vermeesch a můj známý z loňska Jevgenij Glyva, který letos vypadá hodně vyběhaně. Mezičas na 10 km potom byl na hranici 38 minut, což bylo opravdu dost rychlé i vzhledem k počasí.

"Ještě furt je to dobrý"

Mimochodem počasí vůbec nevypadalo na letní noc. Byl silný vítr doprovázený dešťovými přeháňkami a teplota kolem 12 - 14°C. Po prvních 10 km jsem dal první gel. Nepříjemné bylo, že jsem měl pořád hroznou žízeň a navíc mě bolela hlava. Normálně mě hlava nebolí ani po vypítí 10 piv a několika panácích. Hodnotím to tak, že mě v té hlavě prostě nemá co bolet.

To nabízí otázku: Co mě tam bolelo tentokrát? Na dalších 10 km ve stejně Noc ve Flandrech, zdroj: http://www.nvv.be/rychlém tempu jsem zjistil, že žaludek začíná stávkovat. Dal jsem si Ganaton a doufal, že třeba bude fungovat. No moc nefungoval. Ve druhém kole nás dohnala Etiopská běžkyně, která se rozhodla využít naše tempo pro maraton. Glyva s Pietrem se odpoutali, Holovnicky odpadl a já zůstal s malinkou Bekele.

Ke všem otravným problémům se přidala ještě bolest stehen. Pomalu mě to přestávalo bavit, ale pořad jsem si říkal "Ještě furt je to dobrý". Díky Bekele Alem vím, že mezičas na maraton byl 2:46:16, což je na mé poměry docela svižné. Vzápětí po proběhnutí do dalšího okruhu se ke mě přidal Rik na kole, aby mě doprovodil. Alespoň jsem měl někoho, komu jsem si mohl postěžovat.

Nejsilnější soupeř ultra běžců

Tempo bohužel začalo rychle upadat a žaludek stávkoval tak, že jsem několikrát začal dávit ovšem bez uvolňujícího efektu zvracení. Po padesátem kilometru tempo spadlo na neuvěřitelných 5 min a hůře a moje psychika prohrála boj o dokončení závodu. Pět kiláků před koncem kola mě předběhl Holovnický a já na občerstvení oznámil celému svému doprovodu, že nemám na to doběhnout ještě 40 km do cíle.

Noc ve FlandrechZklamal jsem především Coolemanovi, protože ti přišli fandit prakticky kompletní. V cíli jsem odevzdal čip, počkal až přejde další deštík a pomalým klusem se spolu s Rikem přesunul k našemu autu u občerstvovaček, kde čekala Renata. No pomalý klus, ono to bylo v podstatě tempo, které jsem běžel posledních 10 km. Sportovní noc jsem zakončil dvěma sklenkama piva a ejhle žaludek se pomalu začal zlepšovat.

Zdá se, že Noc ve Flandrech nepatří mezi závody, kde bych se předvedl v nejlepším světle, ale to Winschoten na mých prvních 3 startech, taky nebyl. Jedno prvenství si ovšem z Belgie vezu - je to první stovka, kterou jsem vzdal. Potvrdilo se, že otázka dokončení ultramaratonu je především otázka hlavy.

Umění trpět

Jakmile jsem ztratil motivaci a nedokázal najít novou, tak prostě už nešlo dokončit. Když toho máte v maratonu na 35 km dost, tak se 7 km do cíle zdá hodně, ale když před sebou vidíte číslovku 40 km do cíle, tak už je to téměř nepředstavitelné. Hned druhý den jsem začal litovat, že jsem nepokračoval a teď už jsem našel i motivaci pro příště: "ultraběžec se musí naučit trpět".

Noc ve Flandrech, zdroj: http://www.nvv.be/
Noc ve Flandrech, zdroj: http://www.nvv.be/

Přidat komentářKomentáře (0)


Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.