29. 07. 2011 | J. Uhl | 2703x | 0

Běžecká okénkaOkénko do blogů

Čirá běžecká slast na Zermatt maratonu

Čirá běžecká slast na Zermatt maratonu

text, foto: Jaromír Vicari, blog: http://blog.vicari.cz

Zermatt maratonKdyž jsem se byl v Zermattu poprvé proběhnout tři dny před startem maratonu, vůbec jsem se necítil na nějaký extrasvižný úprk 42 kilometrů do kopce. Zdaleka jsem nepopadal dech tak suverénně jako doma, kde zhruba polovina mých běhů začíná směrem nahoru a minimálně tři čtvrtiny běhů směrem nahoru končí. Cesta mi dala zabrat; kvůli čtyřhodinové zácpě u Curychu jsme změnili plány a strávili jednu noc v Etapu v Bernu, což bylo víc než rozumné, protože závěrečných 120 kilometrů v horách trvalo dlouho a obnášelo i perličky typu jízdy autovlakem. A pokud se můj první tréninkový výběh v Zermattu nakonec zvrhnul v úprk, bylo to jen díky Stinky Burgeru, který jsem si krátce předtím dal v rockově laděném pubu na zermattské hlavní třídě. Byl to bez přehánění jeden z nejlepších burgerů za poslední dobu (a že si na ně potrpím), ale bohatý obsah bohatě fermentovaných sýrů mi promíchal střeva do takového veletoče, že jsem se do našeho apartmánu vřítil tempem Usaina Bolta a modlil se, aby koupelna nebyla obsazená.

Zermatt maratonNaštěstí jsem se za čtvrtek a pátek před maratonem rozběhal do pohody a na start se postavil ve vysmáté náladě, se skvělou muzikou v uších - kromě mých stálic jako Muse nebo 30 Seconds to Mars také s novou deskou Čechomoru a s příjemnou slovenštinou Komajota. A taky v prsťácích Vibram Fivefingers Trek Sport, protože jsem chtěl běžet úplně zlehka a netahat ani gram zbytečně navíc. Ohledně obutí jsem ještě v sobotu ráno váhal a ve vaku, který jsem si přivezl na start, jsem měl jako zálohu přichystané osvědčené držáky New Balance MT101, ale nakonec jsem se definitivně rozhodl pro nejlehčí a nejtenčí únosnou obuv a byl jsem moc rád. Na každém kroku jsem měl jistotu a ani složité kamenité úseky mi nedělaly problém, šlo to úplně samo. Pocitu letu jsem se už asi víc přiblížit nemohl. Sice jsem jednou zavadil o šutr levým malíčkem, ale to mě ani trošku nezbrzdilo - a díky chytrým ochranným prvkům prsťáků Trek Sport se mi pod nehtem ani neobjevila sraženina, jako když jsem pár dní předtím zakopl v noci pravým malíčkem o kufr přichystaný v obýváku.

Zermatt maratonPrvních 22 kilometrů jsem poslouchal muziku a protože stoupání bylo jen pozvolné, udržoval střízlivé tempo, čile povídal s některými běžci, co už Zermatt maraton běželi poněkolikáté, a užíval si výhledy na okolní kopce. Od startu v St. Niklaus až do Zermattu se trasa táhne údolím, víceméně kopíruje železniční trať; zčásti vede po polních a lesních cestách, zčásti po silnicích. S přibývajícími kilometry se pozvolna zvyšoval sklon stoupání, ale pořád se to dalo plynule a zlehka běžet. Navíc dva kilometry za půlkou přes mohutně fandící Zermatt byly jak ulička slávy před začátkem skutečného stoupání. Protože jsem věděl, že pak až zhruba do 32. kilometru mám před sebou souvislý krpál, začal jsem cíleně šetřit síly a prokládal běh s chůzí. Poslední věc, kterou jsem si přál, bylo dostat někde okolo 30. kilometru kvůli přílišnému úsilí křeče, které by mě pak trápily až do konce. Ovšem jakmile se profil zase trošku narovnal a zvlnil, rozbalil jsem to a běžel na plné pecky.

Zatímco první půlku jsem proletěl s muzikou a v tričku, na začátku druhé půlky jsem sluchátka smotal do ledvinky, tričko sundal a omotal okolo pásku ledvinky a až do 39. kilometru pokračoval jako divoch. Občerstvovačky byly báječně zásobené mými oblíbenými gely PowerBar i Coca Colou, což mi znovu potvrdilo, že Pepsi a Coca Cola není totéž -- na Coca Colu se mi jednoznačně běhá líp (a to prosím není nějaká šifra, jako když Black Sabbath kdysi napsali na desku zvláštní poděkování Coca Cola Company a mysleli kokainovou mafii; to je prostě moje zmlsanost). Myslím, že teplota vzduchu se nahodile pohybovala mezi 10 a 20 stupni, pražilo sluníčko (až na závěr se zatáhlo) a zároveň foukal velmi svěží vítr. Takže jsem do sebe od 30. kilometru pravidelně na občerstvovačkách klopil i bujón a s každým douškem jsem měl pocit, jako by to byl fyziologický roztok -- anebo benzín, na který dál pofrčím.

Příjemný a uvolněný úprk do cíle mi zbrzilo až brutální tříkilometrové stoupání na závěr. Tam se jednak zatáhlo a výrazně ochladilo, takže jsem zase natáhl triko, a jednak už bylo jasné, že až do cíle už souvisle nepoběžím. Určitou představu o závěrečných pasážích si můžete udělat z mého videa, ale úplně nejlepší je zajet si to napřesrok do Zermattu vyzkoušet na vlastní kůži. Takový výlet do Švýcarska sice vyluxuje účet, ale je to zážitek nesrovnatelný s jakýmkoli městským maratonem. Kupodivu jsem měl i pocit, že je to z hlediska vynaloženého úsilí šetrnější -- přinejmenším já se v cíli necítil zdaleka tak zbitý, jako když jsem běžel na doraz jakýkoli maraton v Praze. Jak jsem zjistil teď při psaní tohoto slohu, výsledný čas 4:43:41 pro mě znamenal celkově 50. místo v kategorii M30, což mi u takhle hojně navštíveného závodu přijde fajn. Až se někdy do Zermattu vypravím znovu, třeba do toho dám i víc soutěživosti. Takhle jsem si odvezl spoustu radosti a taky větší lehkost do kopců zpátky v Posázaví. A to je víc než dost.

Přidat komentářKomentáře (0)


Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.