20. 05. 2011 | J. Uhl | 2672x | 0

Rozhovory, článkyČlánky

Karlínské ticho - část III. "Chůze je prohra"

Karlínské ticho - část III.

Text: Jan Hlavička, foto: archiv Jan Hlavička

...34 km Pražského maratonu...vnitřní žízeň, chůze je prohra...poslední kilometry prvního maratonu pražského kardiochirurga Jana Hlavičky. A na závěr desatero pro maratonské "primoběžce"...

Nábřeží kpt. Jaroše – 34. kilometr

Začínám trpět utkvělou představou, že obě mé nohy jsou režné pytle plné kamení. Nedaří se mi je zvedat a každý obrubník a terénní nerovnost představují nebezpečí. Před chvílí jsem si kontroloval styl ve výlohách u trati a můj běh začíná nebezpečně připomínat chůzi. Přitom se cítím vcelku dobře. Udýchám to a srdeční frekvence je na pohodlných 155/min. Ale nějak se mi ji nedaří zvednout. Ty, kteří mne předbíhají už raději nepočítám. Kde je chyba?

Dostavuje se podivný druh žízně. Nazval bych jí vnitřní: I když se napiji na občerstvovací stanici, trvá dál. Problém je tedy patrně vážnější, než se zdá.

Karlín II – 39. kilometr

Karlínu a Libni zdaleka se vyhni! Neveselá pravda tohoto hesla se projeví právě při pražském maratónu. Fanda Loukota, můj karlínský fanoušek, promine. …i když Bohumil Hrabal by mě chápal. Pokud by se dožil té vlny, která se žene jeho čtvrtí nejoblíbenější. Zoufalství běžcovo dostupuje vrcholu. Rovinka nekončí. Při průměrné rychlosti 5,46 na kilometr, na kterou jsem mezitím klesl, slibuje dlouhé utrpení. Jsou dokonce chvíle, kdy mne pokoušejí myšlenky. Tak už to dojdu no! To je toho. Desítky běžců, kteří kráčejí poslední čtyři kilometry jsou však dostatečnou připomínkou mého předsevzetí. Chůze je prohra!

Kráska na tratiTěsně před posledním občerstvením se dostavuje zrnění. Optický klam, známý z dob vysílání socialistické televize. Zorné pole se mi zužuje a okolí trati je značně rozmazané. Je zvláštní ticho. Minimum fanoušků, běžci mlčky trpí, policisté apaticky pozorují horizont. Mají obrovskou smůlu. Je neděle, mohli být v nějaké pěkné přestřelce, nebo zasahovat u autonehody a místo toho se celý den musejí přihlížet, jak zpocení blázni někam běží… Karlín je nápor na psychiku, olověné závaží na botě, tmavé brýle a špunt v uších zároveň. Je to poušť a přitom naděje, že brzy bude po všem.

Pařížská – 42. kilometr

Nejkrásnější zatáčka na trati je od Františka do Pařížského bulváru. Následuje po posledním mírném stoupání, které ale v dané situaci je poměrně problematickou překážkou. Zprava slyším rytmické oddechování a předbíhá mne starší, prošedlý muž v modrém. Nevěnoval bych dalšímu lepšímu běžci než jsem já žádnou pozornost. Kdyby ovšem na zádech neměl napsáno Lékařský triatlonový klub. To mne vytrhne z apatie. Tak osud se mi takto vysmívá! Nebo je to výzva? Profesor Pirk se nezadržitelně blíží k cíli. Najdu v sobě poslední zbytky bojovného ducha a nepochopitelně zrychluji.

V cíliChvíli běžíme vedle sebe a ze zaplněné ulice se ozývá: Do toho, pane doktore! Hm, tak to asi nebude na mně, přemítám. Můj soupeř někoho gestem zdraví v davu. Cíl už je na dohled, slunce je zakryté stromy, chládek a krásná atmosféra. Servilita stranou, je to závod, chci být aspoň trochu lepší i když nejsem schopen potlačit obdiv k někomu, kdo je o třicet let starší a drží se mnou tempo. Posledních dvě stě metrů přejdu do sprintu. Tedy alespoň si to myslím. Předbíhám asi osm dalších běžců a cítím ten nádherný, měkký modrý koberec. S velkými obtížemi zvedám ruce a slyším pípnutí, na které jsem čekal tři hodiny, třicet šest minut a čtyřicet pět vteřin! Vítězství! Je to marné, dokázal jsem to!

Z posledních sil se doplížím k profesoru Pirkovi a podávám mu ruku. Byl to fér boj a nakonec to byl on, kdo mi vnuknul nápad běžet tento můj první maratón. "Tak co, dobrý ne?" ptá se. Kývám, ale na závěry v lehké mozkové hypoxii je ještě příliš brzo. Ve skutečnosti nevím. Nějak se nemohu rozhodnout, jestli mi to utrpení stojí za to. Nemůžu chodit a tak stojím na místě. Mám hlad, vnitřní žízeň a k banánům je hrozně daleko. Mám na ně obrovskou chuť. Nejraději bych je snědl i se šlupkou. Mladé, asi osmnáctileté dobrovolnici, která rozdává medaile statečně hlásím, že jsem uběhl svůj první maratón. Usmívá se. Jsem v euforii a říkám si o pusinku. Taky že jí dostanu. Jsem pokrytý solí, ale snad to slečně nevadí. Zřejmě ten den nebudu první, ani poslední běžec sjetý vlastními endorfiny….

Hospoda U Rudolfina, hodinu po závodě

Piju. Vodu, iontový nápoj ukrytý pod stolem v pivnici s výhledem na trať. Pak nealko pivo a konečně výbornou Plzeň. Několik závodníků ještě bojuje. Nebude to už dlouho trvat a mine nás sanitka a autobus pro ty, kteří prostě nedoběhnou. Patřím k té šťastnější části. K lidem, co si dali prakticky nemožný cíl a nakonec doběhli. Vidím se před dvěma lety, kdy jsem se při každé zmínce o trati přes deset kilometrů smál. Pro šílence, to je jasné!

Vlastně ano. Už jsem jedním z nich. Uběhnu 42 kilometrů a kousek. Jsem maratónský běžec.

Na závěr Desatero pro "primoběžce":

1)      Máte na to. Pokud ujdete 42 kilometrů, pak je musíte i uběhnout.
2)      Nechte si poradit. Nic to nestojí a může vás to zachránit.
3)      Iontový nápoj, banán a mokrá houbička jsou vaši tři nejlepší kamarádi.
4)      Není otázka, "zda" přijde krize, ale "kdy".
5)      Při prvním maratónu hlavně doběhněte. Zkuste si zapamatovat všechny detaily.
6)      Maratón se běhá hlavou. Defétismus je otcem prohry.
7)      Pokud máte přeci jen strach, běžte ve skupině. Cestou lze i zpívat.
8)      Každá trať má svůj Karlín…
9)      …a každá svoji Pařížskou.
10)   Ten pocit v cíli stojí zato.

S kuvajtskými policisty
V cíli

Přidat komentářKomentáře (0)


Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.