18. 05. 2011 | J. Rendl | 2575x | 0

Rozhovory, článkyČlánky

Karlínské ticho - část II. "Krok za krokem, kilometr za kilometrem skoro až na modrý koberec."

Karlínské ticho - část II.

Text: Jan Hlavička, foto: archiv Jan Hlavička

Průběh Pražského maratonu v myšlenkách a potu pražského kardiochirurga Jana Hlavičky. Od 0km až na 27km...A co bude dál?

Celetná – 0. kilometr

Stojím v koridoru G. Celetná ulice, neděle 8.5.2011. Do startu zbývá 10 minut. Moji kolegové, Vlk a Kuba Hrabák, který mě přivedl k běhání, jsou o několik desítek metrů dál vzadu. Na Staroměstský rynek se snášejí parašutisté. Napjatá, elektrizující atmosféra, lidé kolem mne už nevydrží stát a klušou na místě. I já poskakuji. Poslední modlitba a jde se na to!

První kilometrJsem tak daleko, že výstřel skoro neslyším. Falanga osmi a půl tisíc běžců se dává do pohybu. Rampa na pláži Omaha padá a my se hrneme dopředu jako nemilosrdný barevný koberec. Smeteme všechno, co se nás pokusí zastavit. Je krásné ráno, všechno působí velmi barevně a užívám si zatím zcela bezstarostně běh kolem památek.

Malá strana – 2. kilometr

Na Úřad vlády někdo z běžců nepokrytě močí a je napomínán jinak zcela nesoustředěnými policisty. Těžko odhadnou, zda se jedná o politickou demonstraci, či o projev nedostatku mobilních toalet u trati. Na Karlově mostě zvolňuji. Přeci jen, neběhám maratón každý den a navíc po jedné z nejkrásnějších památek Evropy. Probíhaje Mosteckou věží skupinka španělských běžců zpívá.

Nerozumím ani slovu, ale je to velmi sympatické gesto. No, zdá se, že jsme všichni ještě v pohodě: Oni zpívají, já to vnímám. Chvílemi se cítím tak dobře, že mi dělá potíže udržet zvolené tempo a podvědomě zrychluji. Musím se ovládat. Na kilometr mám kolem 4 minut a 45 vteřin, chtěl bych zpomalit, ale překvapivě to není snadné…

Karlín I – 9. kilometr

Po sklesání z Libeňského mostu přichází první z depresivních úseků. Karlín. Tři kilometry naprosté roviny, která je navíc celou cestu vidět, takže není divu, když na závodníka padne deka. Vlevo malé domky, vpravo hloží na pustých pozemcích, sloužící běžcům jako gigantický pisoár. K tomu je potřeba připočítat pach rybiny při nízkém stavu vody a věčný protivítr. U silnice stojí pár lidí, kteří tleskají jen zřídka, spíše kroutí hlavou. Mezi závodníky je stále dost těch, kteří si drží zvolené tempo a kolona neřídne, takže pořád víceméně běžím v chumlu.

Musím dávat pozor, několik lidí mělo po sešlápnuté botě dost ošklivý pád. Náhle slyším podivný stádní zvuk několik metrů za sebou. Jsou to vodiči s balonkem na 3 hodiny 30minut! Takže ti jsou moji a už mě mají! Za nimi se drží asi 50 dalších běžců. Tlačí před sebou všechny, kteří jsou pomalejší. Nedá se nic dělat, musím zrychlit. Možná je to první chyba, kterou dělám…

Příkopy - 13. kilometr

13.km Staroměstské náměstíZ pustin Libně a Karlína točíme opět doleva do Pařížské. Davy lidí značně prořídly, ale stále je dost těch, kteří nám fandí. Mávám kamarádům u trati, ještě mám energii na fórky. Ale u každé občerstvovací stanice si dám vodu, později i banán, pomeranč a iontový nápoj. Nevynechám nikdy. Na slunečných úsecích se přidává mokrá houbička. Vzpomínám, jak mi před závodem připadala směšná. Zpětně nevím, jak bych to bez ní doběhl.

Na Příkopech hodně lidí zrychluje. Nedivím se - podél cesty stojí hodně hezkých fanynek z Itálie a Španělska. Dávám si na podobné chyby pozor, přeci jen znám svoji psýché a nerad bych skončil někde na 35. kilometru.

Nusle – 17. kilometr

Je hezky. Slunce zatím nepálí, ale je jasné, že na rovných úsecích Podolí a  Zlíchova bude zle. Rozverní běžci si v podskalské pivnici objednávají dvanáctku, že prý až poběží za otočkou u Nuselského mostu zpátky, tak se pro ni zastaví. Zatím jde všechno lehce nad plán. Balónkáři na tři a půl jsou nějakých 300 metrů za mnou. Asi vědí, co dělají. Já tedy moc ne, ale věřím si. Je mi fajn, za chvíli bude půlka a necítím žádnou únavu. Kolem mne profrčí svalnatý dánský Viking s pořádným copem do pasu. Po bližším prohlédnutí to není Viking ale Vikingová. No, s tím, že mne předbíhají ženy je lepší se smířit hned na začátku. Horší je to s muži nad šedesát. V tramvaji bych je normálně pustil sednout a tady si ze mne v tílku a červených trenkách á la Spartakiáda dělají nemístné žerty. Nováček by se vůbec měl připravit na různé přírodní úkazy. Děvčátka z fit center ve značkovém oblečení za 10 tisíc většinou odpadnou už v první Libni. Ale je to hezký pohled a člověk si může kontrolovat svoji bdělost. V závěrečné apatii prakticky zapomene i na to, jak se jmenuje, natož, aby koukal kolem sebe. Na druhé straně šlachovití skřítci, vousatí Krakonoši, Batman, či Pamela Anderson v provedení asi dvacetiletého atleta i s příhodnou záchrannou bójí a slušivou parukou jsou zdrojem zábavy i nevěřících pohledů diváků.

Borec s kočárkemKdyž však na otočce vidím muže, tlačícího kočárek, v dané chvíli asi 3 kilometry přede mnou, začínám cítit první psychický blok. Jestli tomu dobře rozumím, celé to uběhne pouze jednoruč. Později se dozvídám, že to měl kolem 3 hodin a asi 10 minut a to musel prý ještě přebalovat (!!!). Zatínám marně pěstičky. Ne, tak na tohle nemám a mít nebudu. Ale musím se soustředit. Přichází dlouhá rovinka u Podolské vodárny. Probíhám sprchou. Oceňuji to jako skvělý nápad….

Smíchov – 27. kilometr

Vůně sladu. Běžíme dobře a držíme stopu. 27. kilometr je rozpálený do běla. Vybíháme na Strakonickou. Vzduch nad asfaltem se vlní, i zapřísáhlí vtipálci mlčí. Počítám kanály abych se zabavil. Tady je to fakt na antidepresiva. Kouknu na hodinky. 2 hodiny 7 minut. Na Staroměstském náměstí zní touto dobou keňská hymna. A tehdy se něco stalo! 29 kilometr při návratu na levé nábřeží se ve mně cosi psychicky láme. Tak dvě hodiny jsem už na trati a ještě nejméně 80 minut poběžím…. Začíná mě to lehce štvát. Je to nějak dlouho. Po každém občerstvení se mi nálada i kondice zlepšuje. Ale sleduji, že se interval pozitivního myšlení začíná zkracovat a zdaleka nestačí k další stanici.

Banán. Ten oslizlý přítel maratóncův se mi zdá najednou tak krásný, voňavý a dokonale chutný. Co bychom si bez tebe počali, banáne! Snažím se psychicky odreagovat pohledem do diváků, na ubíhající krajinu a pojídáním ovoce. Myslím na letní dovolenou u moře a to mi připomíná….

Sůl. Šátrám zpocenými prsty ve vrstvě soli na stolečcích. Olíznu je. Neskutečně nechutný zážitek, který musím okamžitě zapít. Ale nedá se nic dělat. To je prostě metabolismus v praxi.

Začínají mi padat předměty z rukou. Takhle přijdu o zbytek gelu, jednu houbičku, dva kelímky a musím se vracet. Od pasu nahoru se cítím dobře, jen hlava začíná trochu zlobit. Můj morál poklesne opět o něco blíže nule když mě berou tempaři s balonky na tři třicet. Z jejich stáda zbývá směšných 6 lidí. No, aspoň nejsem v tom bahně sám….

Konec II. části -  příště "Chůze je prohra."

S kolegy před startem, foto: Petra Jeníčková
Houba - přítelkyně maratoncova, foto: Loukota
Kalmer, foto: Loukota
Voda..., foto: Loukota

Přidat komentářKomentáře (0)


Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.