16. 05. 2011 | J. Rendl | 3027x | 0

Rozhovory, článkyČlánky

Karlínské ticho - část I. "Zrodila se myšlenka"

Karlínské ticho - část I.

Text: Jan Hlavička, foto: archiv Jan Hlavička

Jan Hlavička, kardiochirurg z Vinohradské nemocnice si minulý víkend zaběhl v Praze svůj první maratón. V poetickém článku vypráví o své přípravě, vzoru Jana Pirka, úskalí na trati, pachu rybiny v Libni a sladkých polibcích děvčat v cíli..

Poselství příběhu o běžci od Marathonu by mělo znít: Neběhejte 42 kilometrů naráz, nebo umřete! Až do loňska jsem byl propagátorem této myšlenky, protože jsem si nedokázal představit nic tak nefysiologického. Člověk by ale asi neměl předjímat bez vlastní zkušenosti. Přečtěte si příběh o Honzovi, který se rozeběhl s buchtou a energetickým gelem od maminky v ranečku a zjistil, že je možná všechno jinak…

Když jsem loni první listopadový den složil atestaci z kardiochirurgie u profesora Pirka v pražském IKEMu, došlo po dvou hodinách napětí a stresu k uvolnění atmosféry v pracovně a jako dosud půlmaratónský běžec jsem se musel zeptat tentokrát já: Jaké to je, běžet ten celý, plnotučný, dospělý, zralý maratón? Jaké je to na 35. kilometru? Je možné nemít křeče a nepřejít do chůze? Stěny pracovny jsou prakticky pokryté diplomy a medailemi, u dveří do koupelny několik páru zjevně často používaných běžecký bot.

Jan Hlavička 13.km PIMZnámý lékař mi s neskrývaným nadšením v hlase začíná vyprávět poslední zážitky z toho nejopravdovějšího dlouhého běhu, který se konal den předtím v Řecku. Je to právě 2500 let, kdy aténský voják po bitvě neváhal a s dobrou zprávou se vydal na svůj poslední běh. V sandálech, v brnění, snad i ozbrojen. Vstříc smrti. Pokud lze věřit legendě. "…jo a hlavně si tam dávejte pozor na tempo! Tenhle běh je z velký části do kopce..". Na profesorově zavazadle se ještě houpe visačka se zkratkou ATH/PRG. Přijel před několika desítkami minut z letiště. "Musel jsem včera klukům před startem slíbit, že na vás všechny budu hodnej…" Je rozhodnuto. V euforii nad ukončeným vzděláním po 35 letech života si slibuji, že na jaře to vyjde. Jdu do toho!

Přípravu zahajuji týden po pražském Hervis půlmaratónu, dosavadním vrcholu sezóny. Ještě týden si dávám odpočinek. Cítím se nevalně. Ve finiši jsem si sáhl na dno a i po několika dnech se těžce zvedám z postele. Začínám trénovat podle instantního návodu pro začínající maratonce v jednom z tematických časopisů. Rád bych šel na 3 hodiny a 30 minut. Je to troufalé, ale štěstí jak známo přeje drzounům. A tak drze trénuji kolem 80-90km za 10 dní, sleduji svoji srdeční frekvenci, což jsem dosud dělal jen pro formu a jím, co mi radí zkušení trapiči vlastních těl, kteří si s oblibou říkají běžci na dlouhé tratě. Hubnu. Dokonce i lidé, kteří mě vídají denně se podivují nad mými propadlými tvářemi. Moc mě to netěší, ale ani zvýšený přísun stravy nepomáhá. Moje situace je navíc komplikovaná tradičním předvelikonočním půstem. Týden před maratonem se už doslova cpu. Hlavně těstovinami, jak se všude píše. Pořád si vařím špagety, kolínka, jím je s omáčkou i bez. Stává se ze mě Al Pacino…

Týden před závodem vůbec netrénuji. Jen jedinkrát ve středu krátký výklus na pět kilometrů. Moje kuchyňská linka začíná vypadat jako slušně zavedená lékárna. Kromě různých energetických tablet a gelů i hořčík v různých podobách. Působí značně projímavě, takže na to pozor! Strašák křečí na 37. kilometru je však silnější a tak si ho neodpírám. Kromě toho protizánětlivé masti, masážní krémy včetně Opodeldoku. Josef Švejk by měl radost. Solím o trochu víc než jindy a alkohol omezuji na minimum. Večer před startem se mi mění nálada. Z apatie je bojovnost. Dám to!

Konec I. části -
příště "Krok za krokem, kilometr za kilometrem skoro až na modrý koberec."

S Dr.Cooleyem
Neradno podceňovat třecí sílu trička, foto: Petra Jeníčková

Přidat komentářKomentáře (0)


Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.