15. 08. 2011 | J. Rendl | 3168x | 0

Rozhovory, článkyČlánky

Autentická reportáž z běhu na 24 hodin

Autentická reportáž z běhu na 24 hodin

text: Jaroslav Bohdal,
foto:  Česká asociace ultramaratonců http://www.ultracau.cz/ 

Je ráno 30.července 2011 - den "D", na který jsem se tři měsíce připravoval - den, kdy odstartuji v závodu v běhu na 24 hodin v Kladně ve snaze uběhnout poprvé v životě 200 km za jediný den.  

Probouzím se a v tu ránu okamžitě znervózním - slyším kapky deště, bubnující do mého okenního parapetu. Podívám se z okna, venku mokro, všude kaluže, obloha zakalená jako poctivá kladenská ocel a celou tuto ponurou scenérii zkrápí trvalý vydatný déšť. Nasnídám se, sbalím si věci, které budu během závodu potřebovat /mezi nimi nechybí samozřejmě pláštěnka/ a vyrážím na nádraží, odkud vlakem zanedlouho dorazím na místo startu, kterým je atletický stadion Kadno-Sletiště. Zaregistruji se, lehce posvačím, převlékám se a chystám se na start závodu. Hodina " H " se blíží.

Mezitím déšť přešel ve vytrvalý liják. Bylo to, jako by se protrhla obloha. Ochladilo se na pouhých 11° a zvedl se silný severozápadní vítr. Bylo přesně poledne, když závod odstartoval. 27 běžců a běžkyň se vydalo na trať, kterou tvořil přesně 1 km dlouhý okruh s asfaltovým povrchem  - jen zhruba  100 m okruhu vedlo po zámkové dlažbě. Trať byla plná kaluží, místy po ní tekly proudy vody. Běžel jsem oděn do žluté pláštěnky a krátkých trenýrek na nohou jsem měl obuté maratonky, které byly po absolvování prvních 10 km již nasáklé vodou. Přesto se mi však běželo dobře. Chladné počasí s teplotami od 10 do 15 stupňů mi totiž při dlouhých bězích vyhovuje.

Běžel jsem dál a volným tempem 5:35 až 5:50 min na jeden km jsem se blížil k metě maratonu, které jsem dosáhl v čase okolo 3:55 h. Navzdory pokračujícímu dešti jsem se cítil v naprosté pohodě. Svoji pozici ve startovním poli jsem nesledoval- na to bylo ještě příliš brzy, ale myslím, že jsem běžel na 5. nebo 6. místě. Běžel jsem stále dál jako stroj - pravidelně jsem dýchal - na dva kroky nádech a na další dva výdech, zatímco mé nohy vyťukávaly do asfaltu pravidelný rytmus, doprovázený všudypřítomným deštěm. Vůbec jsem nezastavoval a plynule jsem proběhl metu 50.,60. i 70. km. Občerstvoval jsem se za běhu. Jedl jsem sušenky a pil čaj.

Kdesi okolo 75.km začal pro mně ten pravý ultramaraton. Ve stehnech a v okolí kolen se narodila tupá bolest, která začala prostupovat mými svaly a postupně se rozšířila i do oblasti hýždí. Nepoddával jsem se této bolesti a místo toho jsem ji přijal jako nedílnou součást tohoto závodu, stejně jako déšť a vítr, jež do nás neúnavně bušily jako celé armády studených drobných kladívek, snažících se nahlodat naši běžeckou morálku. Po 9 hodinách a 45 minutách jsem proběhl metou 100. km. K bolesti horní části mých nohou se přidává lehká bolest a ztuhlost lýtek, stále prší.

Martonky mám úplně nasáklé vodou, následkem čehož jsou těžké, jako by byly vyrobeny z olova. Přesto však stále běžím jako stroj, střádajíc  další a další kilometry do své sbírky. Je půlnoc. Polovina závodu. Po 12 hodinách běhu mám již na svém kontě 121 km! Nohy bolí, ale stále se dá běžet. Začíná se však projevovat únava, a proto nyní rychlost mého běhu poklesla na 6:00 až 6:30 min/km. Déšť si na mně vybírá svou první daň-od promočených bot mi promokla a změkla pokožka na chodidlech a já cítím, že se mi začínají tvořit puchýře. Zatím je však bolest jen mírná. Stále pomalejším tempem proklusávám značkou 130. a 140.km. Déšť ještě více zesílil.

Od asfaltu odskakují praporce vodní tříště a všude tečou proudy vody. Umělé osvětlení města se odráží od sivé vrstvy dešťové oblačnosti, která se doslova plouží těsně nad zemským povrchem. Zdá se mi, jako by i samotný déšť závodil v tom, jak dlouho nás vydrží neúnavně bez přestávky zkrápět. Jako by kladl otázku: "Vydržím já déle pršet než vy běžet, nebo to bude naopak?". "To se ještě uvidí", mumlám si pod oholenými vousy. Jako v transu proklusávám 15O km a před pátou hodinou ranní dosahuji mety 100 mil /přibližně 161 km/!

Bolest hýždí a nohou je již nesnesitelná, puchýře na chodidlech už o sobě také dávají vědět, ve šlachách nártů mě začíná nepříjemně bodat. Mou mysl však zaplavuje klid a mír. Ještě chvíli bojuji s fyzickou bolestí a po uběhutí 165 km hlásím svému osobnímu rozhodčímu, že si dám 2O min pauzu na masáž. Najím se sušenek, dám si 1500 mg vitaminu C a jednu tabletu magnesia a namířím si to rovnou do masážního stanu, kde mi dvojice zkušených rehabilitaačních pracovníků uleví od bolesti. Je půl šesté ráno, moje pauza končí a já opět vybíhám na trať. Nohy jsou skoro jako nové - téměř vůbec nebolí a tak běží, běží a běží. Vše se postupně obrací k lepšímu.

V šest hodin přestává pršet. Vytrvalý déšť přechází v přeháňky. Vytrvalci však běží dál. Déšť s běžci nakonec svůj souboj ve vytrvalosti prohrál. Puchýře, které mi však prostřednictvím promáčených bot způsobil, bolí čím dál více. Na 180.km mám pocit, jako bych běžel bosý po skleněných střepech. Přesto mě však tato bolest nelimituje. A já ukrajuji další a další kilometry. 190.km - celé nohy i hýždě opět bolí, v nártních šlachách mě ostře bodá. Bojuji však dál. Zanedlouho překonám svůj osobní rekord z roku 2009, který činí 195km. Běžím již na 2.pozici za vedoucím Danielem Orálkem - chvílemi se dokonce do vedení dostávám já.

To mi dodává velkou vnitřní sílu a odhodlání běžet dál. Zhruba v 10 hodin mám uběhnuto 196km - nový osobní rekord. Nyní je mým cílem pokoření mety 200 km, která je kvalifikačním limitem na MS v běhu na 24 h. Za nezměrného úsilí touto metou po půl jedenácté probíhám. Běžím křečovitým potácivým stylem, avšak kilometry stále utíkají. Stehenní svaly od námahy hoří, lýtkové tuhnou, v nártech jako bych měl zabodnuté turecké kinžály a v chodidlech skleněné střepy. Na 203.km jakoby se stal zázrak, bolest poněkud zeslábla a nohy částečně zvláčněly.

Využívám toho a ve snaze uběhnout co nejvíce kilometrů přidávám na tempu. Můj běh je nyní opět trochu uvolněnější. V duchu děkuji svým nohám, když mě takto donesou na 209.km. Tam mě opět prudce rozbolí nárty. Přecházím do chůze a brzy se dostavuje totální ztuhlost celých nohou. Na 21O.km se ještě na pár stovek metrů rozbíhám , ale v nártech mi náhle začne strašlivě vrzat a kromě nezměrné bolesti mám ještě pocit , jakoby se mi co chvíli měly šlachy odtrhnout od kostí. Nechci riskovat zdravotní problém, a proto ihned přecházím do chůze. Bolest naštěstí velmi rychle ustupuje. procházím značkou 211.km. Do konce závodu zbývá již jen několik málo minut. Jeden okruh ještě stihnu. Kráčím svižně dál a dál, potom na 200 m přecházím opatrně do klusu - už mám uběhnuto 212 km.

Do konce závodu zbývá necelá minuta. K uběhnutým 212 km přidávám posledních 135 m právě v okamžiku, kdy závod skončil. Zastavuji, jsem spokojený. Uběhl jsem 212 km a 135 m za 24 hodin, čímž jsem si vylepšil své osobní maximum o 17 km. A kvalifikoval jsem se na MS v běhu na 24 hodin. Daniel Orálek závod vyhrál výkonem 215 km, já jsem obsadil druhou příčku, na třetím místě skončil Petr Ziegel z AC Choceň výkonem 2O1 km. Mistryní ČR se stala Renata Horáková.

Všichni jsme unavení, ale velice spokojení, že jsme tento extremní závod zvládli. Všichni si navzájem gratulujeme. Fyzicky jsem zcela na dně, ale po psychické stránce jsem nabitý pozitivní energií, jako dynamo. Užívám si ten  pocit, odcházím na masáž a po snědení talíře těstovin na vegetariánský způsob se účastním spolu s ostatními vyhlášení vítězů závodu. Po návratu domů okamžitě uléhám do postele a usínám spánkem spravedlivých.

Přidat komentářKomentáře (0)


Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.